Až potemní tento svět a všude bude slyšet jenom pláč, pak lidská mysl ztratí rozum a lidé nebudou vědět co jsou zač. Na všechno, na co se jen podívají, se pro ně stane cizí, zničili si planetu, lásku, děti, a teď tu stojí, dívají se, jak jim jejich domov mizí. Zůstává jen tichá a děsivá prázdnota, do které se křehká duše jak motýl do sítí zamotá.

Provinilí, plačící, se sepjatýma rukama obrací oči nahoru, netušíc, že i tam si svoji zlo

A pak hlas jak zvučná struna zazní, vyniká v tom hřmotném hluku, já nepřišel vás soudit lidé, jen jsem vám přišel s láskou podat, svou pomocnou ruku. Všichni ztichli a zachvěli se ve svém studu, vidí nyní svého spasitele a došlo jim, v jakém žili bludu. Vstávající tiše obrací svou tvář k němu nahoru, vyzařující vděčnost a bohabojnou pokoru.

Pochopili, že jen láska může zlomit pouta a taky lidská ctnost, je čas se odvrátit od vší temné zloby a žít svůj život pouze pro radost. Rozpustili všechny chmury, které ve své hlavě měli, a jako velké požehnání jim nad hlavou boží zvony zněly. Rozhodnutí, začít znovu velebit svou krásnou zem, dát jí sílu, dát jí lásku a sobě pravdu, že tato země patří všem.