Láska pro tvou duši.

Je všude okolo nás, je jak lehký vánek, který proniká do našich pórů a pojí se s láskou uvnitř nás. Její síla nám dovoluje rozkvést, stejně tak jako květinám. Je to živoucí energie vesmíru, která dává vše do pohybu a spolu s plamenem věčnosti všemu umožňuje žít. Bez ní by nebylo nic, byla by jen prázdná věčnost, která by se pomalu hroutila do sebe. Máme jí v sobě všichni, jsme jí protkaní a je jen na nás kolik si z ní ukrojíme. Je nekonečná, nezastavitelná a věčná. V její síle přivádíme na svět děti, protože v prožitku vyvrcholení se otevírá boží proud lásky. I když mnozí se snaží jí odmítnout, tak ale ona je stále přítomna, nikdy nezaniká, nikam neodchází, jen plane. Ti, co se jí vyhýbají, ti se její síle bojí, neboť, ona mění lidskou mysl a staví člověka do pozice klidu a míru. V odmítání je strach, strach ze života. Pro mnohé se stává přirozeností netečnost a neutralita, neboť současný stav světa jim nastavuje opačné zrcadlo.

Ano, mluvím o lásce, o tom nekonečném Božím proudu života. O síle, která činí zázraky v obyčejném lidském životě. Jakmile si jí člověk v sobě všimne, cítí lehký záchvěv něčeho nepopsatelného. Takové vnitřní chvění, které přináší blaženost. Lidé, kteří postrádají lásku se ptají a jak jí mám v sobě probudit? Stačí si jí jen všimnout, neboť ona je všude a ve všem. Vytváří krásu, soulad a harmonii. Jen slepci jí nevidí, neboť jsou zahleděni pouze do svých potřeb, do světa vlastnictví, ovládání a mamonu.

Láska si nevybírá, neproudí jen k těm bohatým a vyvoleným, láska je spravedlivá a vstupuje do každého z nás stejným dílem. Hodně lidé jí odmítá, protože mají pocit, že láska je slabost, že je ohrožení. Raději padají do stínů, než aby vyšli na výsluní lásky. Dnešní svět, lásku zakazuje a kdo je všímavý, vidí jak se láskou manipuluje a pomalu nenápadně odsouvá a do popředí se vkládá násilí a zloba. A lidé si zvykají, jak lehce si zvykají a přikyvují hlavami, že pro ně není důležitá. Čím více se od ní distancují, tím více se vzdalují Bohu. Snadno zapomínají na svoji podstatu, která je naprosto dokonalá. Aby se člověk od lásky odtrhl, tak se mu i zakazuje chodit do přírody. Ta se rozprodává a ničí. Přírodní láska patří všem lidem na této planetě, není ničí a ti, co mají plné kapsy peněz, sílu rozhodování, tak si přivlastňují práva na lesy, louky, pole prostě na vše. Kdo jim toto právo dal? Nikdo, vzali si ho sami a v současnosti to zašlo tak daleko, že když budeme chtít jít do přírody, budeme muset za to platit. Se vším se kšeftuje a nejvíc s láskou.

Opak lásky je nenávist a když se podíváte okolo sebe, tak nenávist lidí je obrovská. Začíná to závistí a končí to nenávistí. Vším se pohrdá a na nic se nepohlíží s úctou a respektem. Nenávist je energie, která sžírá duši, dokáže lásku odsunout do pozadí, a nahlodává svými myšlenkami lidský klid. Člověk, který je ponořen do své nenávisti, dokáže proklínat a mnohdy si to ani neuvědomuje. Nenávist zatemňuje mysl, je jak jed, který pomalu spaluje nitro. V této síle ztrácí člověk soudnost, a ztrácí se sám v sobě. Je lapen do temných sítí, které ho obtáčí jako had a on se v nich svíjí vnitřním neklidem. Pomoc, která přichází je většinou odmítnuta, protože mysl propadla svodům temných sil.

Pavučiny zla jsou všude nad námi, jsou jako temná mračna, která čekají na povel, aby zaútočila a pokud se to stane, člověk je v nich ztracen.

Pokud se člověk ztratí v temnotě, je zatracen, pokud se ztratí v lásce je vysvobozen vlastním světlem.

Duální svět je náročný na pochopení. I když se zdá, že vše má pouze dvě strany, jednu světlou a jednu tmavou, pravda je o mnoho složitější. Dualita nás dostává do manipulace a manipulace jsou lži. Láska i zlo se dá zneužít a ti, co to dělají, mají srdce prázdné. Neznají hranice a vymýšlí nová a nová dramata, aby člověka dostali tam kam chtějí. Když se lidé mezi sebou baví, nikdy neříkají pravdu, buď zjednodušují, nebo naopak vytváří tragické scénáře. Ale pravda je daleko od toho všeho. V dnešním světě se nevyplácí někomu, nebo něčemu věřit, neboť po procitnutí přichází zklamání. Pak místo vstřícnosti a lásky přichází uzavřenost a vlastní užírání přemýšlením nad dnešním světem. Jenže svět je takový, jaký si ho děláme. Lidé se zapojují do hry moci a snaží se ve svém názoru ukázat svou důležitost. Jenže k čemu to všechno je. Vždyť nikdo není nad nikým, jsme si všichni rovni, odlišnost mezi lidmi dělají pouze peníze a zbraně. Ti co je vlastní si myslí, že jsou středem světa a snaží se ovládat poučovat a manipulovat. Tím se ztrácí osobní prostor, lidé nemají šanci být o samotě, rozjímat a přemýšlet o životě. Stále je někdo v jejich přítomnosti. Doma, na ulici, v práci, i v přírodě. Všude jsou lidé a ubývá soukromí, které člověk nutně potřebuje ke svému životu. Osobní soukromí umožňuje uvolnění, odreagování a člověk se v takové chvíli cítí jen sám sebou. Může shodit svou masku, může mluvit vlastní přirozeností a nemusí brát na nikoho ohled. Odebírání osobního prostoru člověku je účelové, protože se tak člověk dostává do stresu a je snadno ovladatelný. Kloní hlavu, klopí oči a nejraději by nebyl. Člověk se tak stává osamělý a přizpůsobuje se, jak sám sobě vyhovět. Lásku k tomu nepotřebuje, je to jen hnací motor k přežití.

A duše tím trpí, neboť duše bez lásky je jako poušť bez vody. Duše se zrodila z lásky nebes, a tím, že lásku omezujeme, si neuvědomujeme jak silně lidská duše strádá. Ona bez lásky nemá sílu, aby do sebe vstřebávala informace a vše jí zatěžuje. Často říkáme, že člověk má nemocnou duši a je o pravda. Smutek a strádání udělá své. Proto je nutné nechat lásku rozkvést, žít láskou neboť pokud žijeme láskou, všechny lidské problémy se zdají malicherné. Vše pak člověk bere jako přirozenost a život je pro něho obrovská škola událostí a vědomostí. Vidí věci, které ve zlobě přehlíží a moudrost se tak dostává do popředí. Láska je elixír života, a měli bychom si lásky vážit, měli bychom za ní denně děkovat, že jí můžeme prožívat. Možná si nyní řeknete a co to zlo, které je okolo nás? Zlo bez pozornosti ostatních ztrácí sílu a v lásce se rozpouští. Čemu dáváme pozornost, to živíme svou energií a pokud si zla nebudeme všímat, jeho energie bude slabá a zasune se do pozadí.

Problém však je, že lidstvo neumí zacházet se svobodou, chová se jako utržené ze řetězu a vymýšlí neskutečné lži jen aby se něčím odlišilo. Pak se z nich stává spíše zvěř než člověk, a ani zvěř se tak v podstatě nechová. Člověk je podivný tvor, chtěl by lásku, chtěl by zlo, chtěl by bohatství, svobodu, ale neumí s tím zacházet. Ve svém vývoji se to ještě nenaučil. Místo aby vzkvétal, tak chřadne.

Každý nový den nám nabízí nový život, novou cestu, jenže lidé jsou lapeni ve stereotypu jednoduchosti a to jim vyhovuje. A ti, co se vším umí zacházet, ti to nespasí. Kolik slov už o tom bylo řečeno a nic se nemění. A mé obrazy odhalí v člověku vše, odhalí to, co by nikdy v sobě neobjevil.

Kristýnka