HLUBINA PRAVDY

Přátelé, nedávno byly vánoce a už je leden pryč. Čas utíká jako voda v rozbouřené řece a strhává nás všechny sebou. Všichni s tím proudem zápasíme, ale víme, že není jednoduché z něho vystoupit. Dostávám mnoho emailů, kde se mě lidé ptají, kdy už bude lépe a čím by všichni mohli naší planetě pomoci. Jenže ono to není tak snadné, protože všichni jsme tou dravostí zasaženi a spoutáni. Když o všem přemýšlím a jdu do hloubky, tak si uvědomuji, že všichni, naprosto všichni podlehli klamu hmotného bohatství. Nedokáží rozpoznat hranice základních potřeb k životu od nesmyslné chamtivosti ve svůj prospěch. Uvědomila jsem si, že lidé nejsou chudí, nemají proč stále naříkat a bědovat.

Mají stejné možnosti jako každý komu se daří. To, že někdo nemá vzdělání, neznamená, že nemůže být šikovný a zručný, pracovitost je prvořadá, ale dnes se lidem pracovat nechce. Raději jdou na úřad žádat o podporu.

Když se tak zamýšlím o tom, jak se svět mění a jak se mění lidé, uvědomuji si, že si stále na něco stěžují. Stěžují si na vládu, na zdražování, na zmetkové výrobky, na zdravotnictví, na práci, na sousedy, na děti, na rozbité silnice, na policii, myslím, že nemá cenu dál vyjmenovávat. Stále jen stěžování a brečení včetně kritiky. Jenže jsme to my, co to všechno děláme špatně, všichni patříme do lidského společenství, nejsme zvířata a proto bychom si měli uvědomit své vlastní chyby. To my, chodíme do práce a děláme zmetky, to my léčíme ostatní a léčíme bez zájmu, to my si stěžujeme na sousedy a nevidíme sebe, to my děláme přestupky a pak zapíráme. Chcete změnit svět a neumíte změnit sebe. Stále chcete slyšet jen hezká a povzbudivá slova, ale sami neumíte pochválit, obejmout. Kdo pochválí prodavačku, že je laskavá přesto, že sedí u pokladny celý den. Kdo pochválí lékaře za jeho práci, nebo souseda, vždyť někteří neumí ani obejmout své vlastní děti. Jak můžeme změnit svět, když tyto základní věci jsou nám vzdálené.

Neuvědomujeme si, jak silně jsme svázáni těmito negativními stavy, a jak se jeden druhého snažíme ovládat a okrádat ho o jeho sebevědomí. Stavíme se do pozic, že všechno co děláme právě my, je to nejlepší a správné a je jedno v jakém společenském postavení jsme. Vždy musíme nad někým být, abychom si dokazovali svou vlastní dokonalost. A toto se děje od těch nejvyšších postů až po obyčejnou uklízečku nebo bezdomovce. Každý se na každého zlobí a nadává nemusí to být zrovna verbální útok, stačí, že si to myslíme. Ani média nám neumí říci něco pozitivního, stále jen negace a negace. Brečíme, že nemáme peníze, ale přitom máme byt, auto, někdy dvě, chodíme dobře oblečení a jsme najedení. Na co tedy nemáme peníze, na cigarety, alkohol, na radovánky, na dovolenou k moři?

Chceme vysokou úroveň žití a snažíme se být za každou cenu bohatí. Ale co je to bohatství? Peníze, majetek? A kde jsou hranice, že už máme dost. Nejsou protože chceme stále víc. Když někteří nedosáhnou na úroveň těch, kteří se živí podvodem, tak brečí že jsou chudí. Jenže nejsou, ve svém srdci jsou bohatí. Když se podíváme na vládu a její příjem peněz, nemám pocit, že jsou to poctivě vydělané peníze, vláda nic nedělá, jen se rve o koryta a za to si přidává platy. Když vezmu celebrity, ani ti nemají poctivý příjem, za jejich příjmy stojí zlo a místo štěstí prožívají deprese a smutky. To samé je se sportovci, ti se nechají kupovat, místo aby byl sport zábavou pro všechny, je to o penězích a násilí. A co policie? Ta za peníze udělá vše, jde proti slušným lidem a násilníky omlouvá. Domácí násilí? Dokud se nestane opravdu problém, tak policie je naprosto odtažitá. To samé s tresty, slušní lidé se za maličkost dostanou do vězení, a násilníky čeká podmínka. A jsme to zase my, co to tvoříme, my lidé. Lapeni do iluzí peněz a bohatství, za které zradíme i vlastní rodinu. Stěžujeme si a brečíme, ale na koho na sebe?

Podléháme manipulaci, mobilům, internetu, médiím a učíme to své děti. Tak co bychom chtěli, jak bychom chtěli změnit svět, když neumíme změnit sebe. Chceme měnit ostatní, ale nedovedeme si zamést před vlastním prahem. Kde je láska, kde je pokora, kde je pravda? Jen samá planá slova, sliby, předsevzetí, ale skutek utek. Lidé se neumí samostatně rozhodovat, neumí za sebe nést zodpovědnost, stále jí hází na toho druhého, stále se ptají a když nastane chyba neobviňují sebe, ale toho druhého. Válčíme jeden s druhým, přetahujeme se o klamné pravdy, jako malé děti na písku o hračku. Lžeme si do očí a ani se nezačervenáme. Přetvařujeme se jeden před druhým a ukazujeme masku místo pravé tváře.

Přeci si nemůžeme hrát na to, že tyto problémy nevidíme, když na nás doslova křičí, přeci nechceme žít v klamu a lhát sami sobě a chlácholit se jak se lidé probouzí a jak jsou na vysoké duchovní úrovni. Ptám se, co je to duchovní úroveň, ví to vůbec někdo? Protože to co nám tady někteří předhazují je naprostá fraška a je to jedno, jestli je to guru nebo ten co sám sebe pasoval na duchovního učitele nebo léčitele.

Minulou neděli na náš zvonek zvonili dvě mladé ženy. Když jsem se ptala co chtějí, začali mi vysvětlovat, že chtějí naději pro člověka, abych jim něco řekla. Zavedli rozhovor na víru v Boha a Církev. Bylo mi hned jasné, že jsou to svědkové Jehovovi, se kterýma mám velmi špatné zkušenosti z nemocnice. Byli tak lapeni do bludů, že jsem jen zírala. O životě nevěděli vůbec nic, ale druhým chtěli radit. Říkám jim, jakým právem chcete lidi přesvědčovat a určovat jim, v co mají věřit? Říkali, právem Boha a když jsem se ptala jestli ví co je to Bůh, vykulili oči a nevěděli. A to je to jejich duchovno o kterém ani ostatní neví nic. Lidé si hrají na něco, co nejsou, a nežijí to co jsou. Pak to vytváří chaos a strhává to do sebe i děti a mládež. Zapomíná se na pokoru, na uznání, pochvalu. Naše planeta je zabalená do silně negativních programů, které vytváříme, svými myšlenkami a slovy. Prodíráme se jimi jakoby jsme byli lapeni do pavoučí sítě a zapomínáme, že, pozitivní myšlenky jsou svobodné a neukládají se, ukládají se pouze ty negativní. Je to stejné jako v nitru člověka, krásné události jsou přebiti těmi negativními, pokud to není ve vyvážení. Pokud je více negací, vždy nás dokáže paralyzovat a pozitivum je zasunuto. To samé se děje s celoplanetárními programy. Lidé dělají mnoho chyb, jednají z pohledu ega a ani si to neuvědomí, nevidí to, ale vidí to ti, co mají ego zpracované. Tito lidé se nechají snadno zmanipulovat sladkými řečmi a planou nadějí, aniž by si uvědomili, jaké je jádro. Když procitnou bývá už pozdě, protože mnoho ztratí. Lidé jsou dobrými manipulátory a dokáží přesvědčit sladkými slovy mnoho lidí. Jenže pravda není tak sladká, pravda je proces, který plyne v souladu s Bohem. Pravda často bolí a možná i děsí, ale to je přirozené. Nelze žít ve lži, alespoň já to neumím. A dnes se lže o všem. V současnosti, nejvíce o umělé inteligenci, jak je úžasná a jak člověku pomůže, a lidé věří, jen čas ukáže pravdu, ale to už bude pozdě, dnes jí nikdo slyšet nechce.

Přátelé, to je moje malé zamyšlení nad světem a člověkem. Mnozí se mnou nebudou souhlasit, a možná se dočkám opět zlých slov, ale je to proto, že mě lidé neznají. Já oči nezavírám, a nebojím se říci pravdu, jen to nelze vyjádřit obšírněji, protože, na to musí být prostor. Přátelé, týká se nás to všech bez výjimky. Děkuji vám.